Pořád se něco děje … a v Corku zvlášt!

Ahoj vážení a milý čtenáři Kamilova blogu! Možná se tážete, co sem ta Kristýna zase tahá ten Cork, ale jak naznačil Kamil, někteří v Corku zůstali, a já jsem mezi těmi štastlivci, kteří se ze zasněžené republiky „vrátili“ do celkem teplého, i když deštivého Irska. Ačkoliv to byl návrat radostný, přece jen má člověk občas takový smutný pocit, protože z naší party tu moc nikdo nezústal, a bude to horší neboť pozítří odjede i Rasťo a tak tu zůstanu sama samotinká s Pražákama (kluci, nebojte, víte že si dělám srandu, ale stejně Brno je nejlepší ☺ !!!). Zkrátka, po Markétce a Kamilovi se mi moc stýská, ale chápu, že teď mají důležitější věci na práci a oběma jim držím palce, ať jim ty diplomy a státnice hezky vyjdou – protože oslovování paní inženýrko a pane inženýre už mám totiž nacvičené ☺ .
Nový rok přinesl s sebou nové, nadějné přírůstky, jmenovitě Monika, která hájí české barvy a Andreas, náš „fellow“ Středoevropan z Rakouska. Oba jsou moc fajn a skvěle se aklimatizovali, jak je poznat z ilustračního fota, na kterém si oba pochutnávají na Guinessu.


Často spolu chodíme cvičit a plavat do Mardyku, občas zajdeme na pivko nebo třeba poslechnout si nějakou tradiční irskou hudbu, no a minulou neděli jsme se přidali k Mountaineering Clubu, který každý týden pořádá túry. Probíhá to tak, že ráno asi o půl deváté dojdete k autobusu, zaplatíte 7 euro (což je opravdu pakatel, a ještě si celý výlet užijete minimálně za dvojnásobek ☺ ) a pak zhruba dvě hodinky jedete někam do hor. Irské hory jsou dost odlišné od těch našich, už jen tím, že nejvšší hora dosahuje 1040 metrů a navíc jsou místní pohoří dost stará, vznikala někdy před 400 miliony let a tato dlouhá doba má za následek jejich zaoblený, erozí ohlazený tvar, takže vypadají jako cukrové homole (a jedna taková Sugarloaf se nachází poblíž Dublinu). Navíc tu prakticky nepotkáte les, jen samá vřesoviště, řašeliniště a jen tu a tam nějaký keřík či stromeček, který se usadil v extrémně nasáklé půdě.
V neděli ráno počasí nevypadalo zrovna slibně, ale my jsme se nenechali odradit a dokonce podobných šílenců bylo tolik, že nakonec jely dva autobusy. Namířeno jsme měli do hrabství Kerry, kde jsou právě ta nejvyšší pohoří. Cesta byla docela zábavná, rozptylovalo nás občasné hlášení pana řidiče, který se celkem dobře přizpůsobil většinovému složení autobusu (= čerstvě přicestovalí Amíci, kteří toho asi o Irsku zas tak moc neví) a upozorňoval nás během jízdy na ovce, na déšť, na fakt, že jedeme po levé straně a podobně. S Jirkou, Monikou a Andreasem jsme se přidali ke „zdatnější“ skupině, která měla podniknout delší túru. Už od začátku poprchávalo, ale to nás, vybavené vysokým morálem a Gore-texovými doplňky, vůbec nezaskočilo. Taky jsme pochopili, proč je na klubovém webu několikrát zdůrazněno, že si lidé nemají brát rifle ani tensiky. I přes toto varování se našlo dost Američanek, které se na túru vypravily v tepláčcích, mikinkách a tenisečkách, které jim promokly někdy během prvních deseti minut výšlapu. Nejkurioznější byl nicméně outfit jednoho týpka z Minessoty, který optimisticky vyrazil v riflích, teniskách (původně bílých), ležérní mikině a s aktovkou přes rameno (!!!!). Na druhou stranu měl ale docela fešnou čepičku, i když ta mu v tom dešti byla beztak prd platná. Však posuďte sami!
Jinak túra byla dost vzdálená od běžné představy alá Klub českých turistů. Za prvé, v Irsku nejsou ani značky, ani pěšiny a pdle mě ani orientační body. Vzali jsme to napříč rašeliništěm, spoléhaje na dva pseudo-vůdce, kteří se neustále oháněli kompasem a mapou a vedli nás vstříc hustější a hustější mlze. Terén vyžadoval pokročilou kombinatoriku, protože byl opravdu hodně nasáklý vodou a pokud se člověk chtěl alespoň zčásti vyhnout mokru v botech, musel chodit pouze po vyvýšených drnech. Tak jako tak jste ale měli za půl hodiny totální rybníček v botech, nehledě na materiál či výšku obuvi. Vybruslil z toho snad jen Noro-Němec Daniel, který si hned v úvodu nasadil gumáky. Nejvtipnější etapa ale byla teprve před námi – poté, co jsme přelezli několik drátěných plotků, jejichž funkce na těch opuštěných plání je mi stále ještě záhadná, posilnili se svačinkami, oznámil nám „vedoucí“ :“ Okay guys, now this is probably the steepest part.“ Hm, super. Už ale zapomněl dodat, že se budeme prodírat vřesovištěm, kterému do pravého úhlu chybělo jen pár minut. Výstup po spádnici rozhodně neulehčovala ani všudypřítomná mlha, která nejen znemožňovala vidět, co bylo před námi (nebo spíše nad námi), ale hlavně se kvůli ní nekonala žádná panoramata, kvůli kterým jsme se na výlet tak těšili! Fantazie sice pracovala, ale zkuste si představovat hory a jezera, která jste v životě neviděli, když je viditelnost do deseti metrů! Po téměř nekonečném stoupání a pak přjemném sestupu, během něhož skoro všichni účastníci v některém momentě uklouzli, jsme nakonec dorazili k autobusu, spokojeně se převlékli do suchého, a čekali. Čekali jsme zhruba hodinku na „kratší“ skupinku, která se asi nějak ztratila v močálech a dorazila až za tmy. Naprosto zdecimovaní jsme se pak nechali odvézt domů – většina autobusu spokojeně chrupkala, někteří byli vzhůru … tímto se omlouvám svému okolí, jež bylo vydáno napospas mému smíchu z únavy ☺ . I přes nepřízeň počasí to byl úžasný výlet, doporučuji všem, co se třeba chystají nás v Corku navštívit ☺ .

Další velkou událostí posledních dní byl tzv. Rag Week. Je to odvozeno od Raise and Give, takže vlastně taková charitativní akce, kterou jeden týden v roce pořádá UCC, no a my jsme měli štěstí a byli u toho. Vlastně by se tato zkratka dala volně přeložit do češtiny jako „Týden v lihu“, protože pro studenty je to především výborná příležitost k pití od rána do večera. V univerzitním areálu probíhalo od pondělí do pátku spousta akcí – koncerty a zábava všeho druhu, no a ve dvou (!) kampusových barech se pařilo už do brzkých odpoledních hodin. No a jelikož jsem začala pracovat ve školním baru Áras Club, měla jsem to všechno z první ruky. Ve dvě hodiny odpoledne byl střízlivý opravdu už jen personál, bar byl narvaný studenty, kteří se vlnili v rytmu živé hudby (revival jakéhosi irského muzikanta) a já jsem byla úplně nadšená – poté, co jsem si zhruba zapamatovala všech 10 piv, co tam čepují, plus porozumněla každé žádosti na třetí zopakování (pochopte, v tom kraválu), jsem si užívala koncertu složeném převážně z irských „odrhovaček“ a oldies hitů. Bavilo mě pozorovat veselí návštevníků, zvláště když se někteří odvázali natolik, že se (asi dost pracně) vyškrábali na vysoké stoly a začali se na nich vlnit. Podotýkám, že tohle se dělo asi tak v pět odpoledne!! Irové si prostě z pití vytvořili svůj národní charakteristiku, a my Češi asi nemůžeme moc nic namítat.
V úterý vládl v baru ještě větší zmatek, za barem nás obsluhovalo zhruba 10 až 12, plastové skleničky, které jsme ještě předchozího dne umývali (k radosti mého ekologického ducha), jsme už jen rezignovaně vyhazovali (jaká úleva, že jsem je nemusela umývat!), lidi se stále valili dovnitř, zkrátka čiré šílenství. To se ale rapidně změnilo někdy kolem půl sedmé, kdy se ozval požární alarm. Všem dost dlouho trvalo, než jim došlo, co se vlastně děje (ono když máte v krvi nějaká ta promile….), já osobně jsem si zpočátku myslela, že je to součást hudby (moderní taneční hudba je někdy dost otřesná), ale nakonec jsme se všichni evakuovali a před budovou Studentského centra sledovali příjezd hasičů. Pochopitelně se žádný oheň nekonal, jen nějaké pako si hrálo s bezpečnostním čidlem a spustilo alarm… takže po příjemné přestávce na čerstvém vzduchu jsem se vrátila zpátky do práce. Naštěstí se ale hodně lidí kamsi rozprchlo, takže zbytek večera byl klidný. V baru jsem byla i ve čtvrtek – myslela jsem si, že třeba s koncem týdne spousta lidí odpadne, ale kdepak, mají asi tuhý kořínek. V průběhu odpoledne došla většina čepovaných piv, takže to pro mě bylo o něco jednodušší a k večeru se lokál významně vyprázdnil na znamení, že Rag Week je u konce. Všichni ho patrně ve zdraví přežili (možná až na kluka, který se klouzal na zábradlí a pak přepadl do prostoru mezi schody ☹ ), někteří si taky něco vydělali a poznali zase pár irských specialit.
Tak se mějte v ČR všichni krásně, a pokud na vás přijdou zimní chmury, tak je odežeňtě třeba myšlenkou na ty, kteří vegetují v zemi, kde většinu času prší, fouká a kde izolace prostě NEEXISTUJE ☺! (Ale i tak je to bezvadná zemička, věřte mi, já jsem, co se Irska týče, naprosto objektivní :D )

Kristýna