
Asi se někteří podivují, proč sem něco píšu, ale je to docela prosté – minulý týden si Kamil nechal ujít opravdu skvělou sondu do tajů irské kultury a tak jsem mu slíbila, že to zdokumentuju. A takhle to bylo:
Minulý čtvrtek se v universitním baru konal jazzový koncert a tzv. Open mic (zdánlivě amatérské zpívání a hraní, ale pokud nejste opravdu dobří, tak tam nelezte ☺), a to jsme si nemohli nechat ujít, zvlášť když to bylo zadarmo ☺! Koncert byl vážně moc pěkný (slovo naprostého jazzového ignoranta), ale skončil ňák brzo a tak naše česko-slovenská skupinka vymýšlela, co podniknem dále. Odpadlíci (mezi nimi i Kamil) šli spát, a tak jsem zůstala „sama“ s hodnejma česko-slovenskejma klukama: Rasťo zo Žiliny, Maťo a Tomáš z Nitry a Jirka s Martinem z Prahy a Míša (to je holka!) z Prahy. No a hlavně s námi šlo moje zánovní kolo, které si hodně oblíbil Maťo a vozil se na něm stylem, že jsme všichni pochybovali o tom, jestli měl jako malý kluk vlastní kolo… Nějakou dobu jsme bloumali městem a snažili jsme se najít nějaký bar, kam bychom zapadli, ale všude byli hrozné fronty polonahých Irek, protože čtvrtek je tu chlastací den č.2 nebo 3. Také jsme společně došli k závěru, že Irky jsou vážně úplně jeté – nemají na sobě skoro nic a to i přesto, že je hrozná zima a navíc se vždycky ožerou jako prasata, takže i kluci tvrdili, že jsou nechutné.
Nakonec jsme našli jednu hospodu, kde to vypadalo celkem slušně (až do doby, než jsem šla na záchod, kde mě málem poblila jedna slečna v příšerně krátkých šatičkách), dali si pivo (Rasťo a já jsme machrovali a dali si asi to nejhnusnější víno, které jsme kdy pili) a spokojeně jsme kecali. Taky jsme chtěli trochu trsnout, ale než jsme se odhodlali, tak už zavírali krám a museli nás od tama doslova vyhánět a to jsme byli všichni relativně střízliví!
Když jsme se ocitli na ulici, byla už naše skupinka značně zredukovaná a to: Rasťo, Maťo (slovenská frakce) a Martin a já (česká frakce), ale domluvili jsme se skvěle. Ulice vypadala dost šíleně: všude plno děsně opilých lidí, binec, řev a to už byli skoro tři hodiny!!! Ale největší zábava nás teprve čekala! Za prvé, nám všem jaksi vyhládlo, ale naštěstí jsme narazili na otevřenou pizzérku – take away, dali dohromady drobásky, které nám zbyly a nashromáždili jsme celých 6 euro a zhruba 80 centů. Zatímco Martinové venku hlídali kolo a balili nějaké Irky, já s Rastěm jsme stoupli do dlouhatánské fronty a přemýšleli, jakou pizzu vybereme. Když jsme se dostali na řadu, zjistili jsme, že pizzu už vážně nedělají, ale že jim ještě nějaká zbyla … poslední, za 13 euro. To jsme samozřejmě neměli, ale nevzdali jsme se a na pult vysázeli drobné … a představte si, ten Ind se nad námi smiloval a dal nám obrovskou pizzu! Jak nám chutnala a jak jsme byli štastní za takový výhodný kup! (Jak by řekl Kamil, vydělali jsme skoro 7 euro!). Pizzu jsme si hezky vychutnali u řeky a nemohli jsme si vybrat lepší místo, neboť tam právě skupinka irských mládežníků (ze kterých se vyklubali Kamilovi spolubydlící) házela do vody různé předměty: začali s kameny, pak tam hodili takový ten dopravní kužel a nakonec několik plastových bariér, které tam byly kvůli silnici, která se opravuje. V tu chvíli jsme se všichni málem smíchy počůrali, ale teď vím, že do řeky Lee se radši koupat nebudu. Posilněni pizzou jsme v klídku pokračovali směrem k domovům, nebýt Martinů, kteří dělali psí kusy s mým kolem. Začlo to nevinně: Martin z Prahy si pohodlně sedl na štangli a jen tak se vozil, pak se mu ale zničehonic připletl do cesty Maťo a tak Martin krásně přepadl a pohmoždil sebe i kolo. Pak se pokoušeli to opravit, protože to vypadalo, že se možná něco stalo brzdám, ale naštěstí to bylo v pohodě, což Martin demonstroval tak, že prudce brzdil a kolo vždycky o několik metrů poskočilo a jednu kolemjdoucí Irku to natolik zmátlo, že si myslela, že takhle to to kolo dělá běžně. Je ale vidět, že kluci jsou nepoučitelní, protože Martin přepadl přes řídítka ještě jednou a potom se někomu podařilo shodit řetěz, ke kterému jsme se všichni nahrnuli, zašpinili se od hlavy až k patě a nakonec se to nějakým šikovným ručičkám podařilo nahodit zpátky (ale vím, že to nebyl Martin, který se všude oháněl svým zlepšovákem – miniaturními klacíčky z přilehlé zahrady).
Ve veselém rozpoložení jsme nakonec došli na křižovatku, kde se naše cesty rozdělili a každý se pak odebral ke svému domečku.
6 komentářů:
Ahoj Martino, díky za sondu do života Irů, ale silně mi to připomíná žívot na Stodolní v Ostravě :)). Teda, znám to z vyprávění, protože brzy odpadám jako Kamil :)).Kamil teda odpadá dřív. Je pravda, že některé věci jdou do hlavy lépe než učení, ale snad to vše zvládnete. Přeji vám hoooodně zážitků a úspěšné studium.
Tat.
Hehe, bezvadnej článek, co se člověk zpětně všechno nedozví :)
Ahoj Marti, mně se taky moc líbil tvůj článek, zase vím něco nového :-) i když s tím nemám žádné zkušenosti...
Ať se vám tam všem daří, vím, že to není lehké, ale těch zážitků je určitě moc a to stojí za to :-))
Š.
Jeee, pratele, ve skutecnosti clanek psala KRYSTINA!!! Nevim jak jste vsichni prisli na Martinu, ale kazdopadne je to dobra sranda, protoze ja Krystine zase uz nejaky cas rikam Marketo :)))) Myslim, ze mam v sobe nejakou zvlastni doslova "nepojmenovatelnou magii" :)) Tak ji tu pak jeste napiste neco pekneho, jo? :-))) Mylsim Krystine :)))
Mea kulpa, mea kulpa, Kristýno. Moc se Vám omlouvám, že jsem Vás přejmenoval. Asi na mne padlo něco z toho barového ovínění, o kterém jste psala, a do hlavy mi vlezla Martina. Legrace je, že jsem Vás hledal na fotkách, které Kamil nafotil a žádnou Martinu jsem tam neviděl, ale teď jsem Vás už našel a moc Vám to sluší. Jste okouzlující dáma a určitě umíte výborně vařit. Ještě jednou velká omluva.
Tat.
Jeee, po dlouhé době napíšu nějaký komentář a hned blbě, no nic. Krystino, moc se omlouvam za špatné oslovení...nevím, jak jsem na to došla (teda možná vím, ale neřeknu) i když "Martina" by ti taky slušelo :-))
Š.
Okomentovat